Anna, content agency leader, 30, happy minimalist.

Existuje “flow-chart” na dostaveníčka?

Jsem z té generace, která dospěla na Sexu ve městě. Zafixovala jsem si, že správný postup pro budování vztahu je nejdříve se s někým vyspat, a pak s ním případně začít chodit. Takhle se to dělá na Manhattanu, takhle to musí být správně.

Pár let jsem tuhle teorii se střídavými úspěchy testovala v praxi. Taky jsem ojediněle zkoušela postup “starého kontinentu“, kdy se nejdřív nápadník musí seznámit s rodiči, aby mohl být s vyvolenou hodinu osamotě… ovšem ani tohle nebyla zrovna záruka úspěchu.

Což mě dnes přivádí na otázku – existují nějaké kulturně, sociálně, či jinak dané společenské vzorce, které na randění podvědomě aplikujeme? Vzorce, které zkoumala Carrie Bradshaw v New Yorku, a nemohla jim přijít na kloub? Vždyť i zvířata mají svoje typizované námluvy, proč by je nemohl mít i homo sapiens. Že bychom se od zvířat už tolik vzdálili? (Při čtení novin se mi tohle ale vskutku nezdá jako obhajitelná myšlenka.)

Hadley Freeman, která žije střídavě  v Londýně a v New Yorku, v článku “Darcy-like dating in the US1 na začátku zmíněný stereotyp chození na rande v USA a v Evropě vyvrací a převrací: “Britský přístup k randění by mohl být jednoduše popsán jako chaotický, v některých případech až neexistující. Mně to připadá jako spravedlivá demokratická situace: jdete na party, opijete se, jdete s někým domů, a další ráno se k němu buď nastěhujete, anebo už s ním nikdy nepromluvíte. Je to takový otevřený přístup – a otcové zakladatelé by na něj byli hrdí,” píše Freeman o randění v UK. Co mi to jen připomíná?

V New Yorku, v domnělém centru všeho randění, je celá ta randící společnost zatížena tolika pravidly, že by Jane Austen bušila hlavou do zdi fary […].
Takhle tedy funguje randění v New Yorku: potkáte uhlazeného muže na party. Vyměníte si čísla. O tři dny později vám zavolá. Po dalších třech dnech zavoláte vy jemu. Jdete na formální schůzku, třeba do restaurace nebo na bowling. Teprve po třech schůzkách je povoleno se svléknout a on si dá pravděpodobně sherry s vaším otcem, aby ho požádal o svolení […] než se o vás bude ucházet dál.” Trochu středověké, že?

Existují opravdu tyto modely, nebo se snažíme jen urputně generalizovat? Pokud si je nevymýšlíme, musíme tyto vzorce ovládat, aby z nás byli vztahově úspěšná individua? Děláme něco špatně, když je nám třicet, pracujeme, máme byty a přitom každé druhé rande skončí fiaskem, nejsme schopni najít vztah “na celý život”, protože se nikdy nedopracujeme dál než ke třetímu sexu?

Nebylo by lepší vrátit se na úroveň zvířat?

1“Rande v USA jako s panem Darcym”, Guardian Weekly, 4. dubna 2011



Leave a Reply

Your email address will not be published.