Anna, content agency leader, 30, mum-to-be.

Je naše společnost alergická na slovo „ne“?

Nic není problém. Neschopnost se nepřipouští. Všichni mají neomezené možnosti, neomezené množství času a neomezené prostředky, jen na ně musí přijít (případně si kupovat ty správné časopisy). Jsme ovlivněni neustálým omíláním stereotypů „když žena řekne ne, myslí vlastně ano“? Jakoby česká společnost měla zakódovaný komunikační vzorec „ne znamená chci-být-přemlouván“.

Problém nastávají hlavně v běžném životě. Například s partou kamarádů v hospodě – a to v okamžiku, kdy se jeden rozhodne (z jakéhokoli důvodu), že nebude pít.
„Dej si s námi panáka!“
„Nedám, děkuju.“ (Zde by měla konverzace končit. Ale ve většině případů se tak neděje.)
„Co blbneš, nebuď sketa, nedělej zagorku, se tady chceš předvádět.“ Lamentace pokračují v těch lepších případech dalších 10 minut a slabší jedinci, aby měli pokoj, podléhají.

Podobná situace nastává už při plánování onoho srazu v hospodě.
„Půjdeme ve středu?“
„Já nemůžu, musím hlídat děti/zůstat dlouho v práci/mám naplánovanou večeři u rodičů.“ Nebo prosté „promiň, mně se ve středu nikam nechce“.
„Tak ať hlídá manželka, na práci se vykašli, na rodiče taky, vždyť to bude super jako vždycky.“
Když ze svého postoje dotyčný neustoupí, je mu to předhazováno ještě pár dní, pokud se s ním tedy těch pár dní ještě někdo baví.

Proč to děláme? Nevěříme, že se ten druhý dokáže správně rozhodnout? Potřebujeme nad ním mít moc? Všechny knížky o komunikaci, o asertivitě, nás učí, jak říkat „ne“, ale v žádné se nepíše, jak ono „ne“ elegantně, bez hořkosti a taky bez zbytečných řečí přijmout, jak se naučit být trochu skromnější a tolerantnější.

Přiznám se, že sama s tím mám problém. Respektovat, že mě někdo odmítne (a v případě, kdy vás odmítne více lidí, je o to těžší), a uznat rozhodnutí druhých bychom se ale měli naučit všichni. Oni totiž druzí určitě moc dobře vědí, proč „ne“ říkají.



Leave a Reply

Your email address will not be published.