Anna, content agency leader, 30, happy minimalist.

Nezabíjejte bílé hádky aneb Žítkovské bohyně (recenze)

Dora Idesová, hlavní hrdinka knihy, je neteří jedné z posledních “bohyní” (ženy, která uměla poradit i léčit, ale zároveň uřknout) z Moravských Kopanic, Surmeny, sama už ale schopnost bohování nemá. Vystudovaná etnografka umění své tety zkoumá jinak – v archivech a ve vzpomínkách. Díky knize starého kněze, dokumentům nacistů a komunistů a díky Dořiným vlastním vzpomínkám odkrýváme postupně příběh konce nejen Surmeny, ale také zásadního folklóru jednoho z nejmagičtějších míst naší republiky.

Úžasné je, že na pozadí Surmenina příběhu můžeme číst i příběh jiný – mnohem méně vázaný na konkrétní osobu a více na dobu, kdy se odehrává. Příběh o komunistickém vyrovnávání se s náboženskými tradicemi, které je založeno (stejně jako celá kniha) na pečlivém bádání autorky. Mnoho lidí jí možná tenhle přesah může vyčítat – celospolečensky ale bude stejně minulý režim téma ještě na několik let, ne-li desetiletí.

Knihu přečtete i přes 450 stránek za pár dní. Přesto mi ale přišlo, že čtyřicet stránek před koncem autorce došel dech. Příběh, který má do té doby spád, se trochu zadrhne, a spěje k trochu rozpačitému konci, po kterém vám ještě pár otázek zůstane. Ale taky přijde touha vypravit se vlakem do Moravských Kopanic na výlet, protože Tučková celý kraj i místní obyvatele vykreslí tak přesvědčivě a “božsky”, že je budete chtít poznat na vlastní kůži.

Každopádně se asi stejně čeští čtenáři dělí na dvě poloviny – jedni už Žítkovské bohyně četli a druzí je mají minimálně v plánu.

(Kateřina TučkováŽítkovské bohyně. Host, Praha, 2012)



1 thought on “Nezabíjejte bílé hádky aneb Žítkovské bohyně (recenze)”

Leave a Reply

Your email address will not be published.