O vysokoškolských přednášejících

Na vysoké škole se setkáte s nejrůznějšími typy vyučujících. Nadšené lidi, kteří milují svůj obor a dokážou celý svůj entuziazmus předat dalším generacím. Potichu se plížící duchy, na které učení tak nějak zbylo, když před státnicemi zjistili, že ten obrovský svět reality venku by je semlel. Lidi z praxe, kteří vědí, že to, co se naučíte (a jak se to naučíte), v životě funguje docela jinak. Zakomplexované rozvedené osůbky, které dávají mladým studentkám jasně najevo, s kým jim před dvaceti lety utekl manžel a ani podobnost čistě náhodnou tolerovat nehodlají.

A pak jsou tam ti, pro které jste vesměs jen masa blbečků a způsob, jak mít možnost sedět v pracovně a psát eseje. Když se pokusíte jakkoli vybočit, udělají všechno proto, aby vás zatlačili zpátky do řady.

Jsou věci, které si nenaplánujete. Třeba jako nemoc a nemám na mysli rýmičku a pobolívání v krku, spíš úporné nekončící horečky, kdy se radujete z každé chvíle, kdy se ochladíte na 38 stupňů, a z každého zakašlání, při kterém se nepozvracíte. Nemoc, při které vyčerpává i ležení, natož něco náročnějšího. A při které opravdu není možné bádat nad starými novinami v knihovně.

Takže se vyučujícímu slušně omluvíte a zeptáte se na varianty. Co když nestihnu odevzdat práci v termínu? Nejsem flink, na všechny předměty chodím, všechno jindy odevzdávám včas. A učitel “masa blbečků” se naštve. Snažíte se mu rozhodit jeho plán, jeho najlanovaný semestr, kdy si myslel, že tímhle datem pro něj všechno končí (tři termíny na zkoušku totiž existují jen na papíře). A protože má neomezenou moc, nakonec na vás stejně vyrukuje s odpovědí, kterou jste čekali. Když neodevzdáte, tak končíte. Klidně si i umírejte, nám je to jedno. Vypadáváte z tabulky.

Jestli něco českému vysokému školství fakt chybí, tak schopnost připustit si, že ne každý student chodí na vysokou s cílem to co nejvíc “ochcat”. A podle toho se chovat.