Anna, content agency leader, 30, mum-to-be.

Otevřené konce

Je to moje nemoc, za kterou se nemám moc ráda. Začaly se mi na poličce vršit knížky, které jsem utnula pár stránek před koncem. Nebo v půlce.

Někdy se stane, že prostě nejsem ve správném rozpoložení, moje mysl si cestuje po jiných dimenzích a já se nedokážu soustředit. Anebo bývám frustrovaná z toho, že ten příběh skončí a já přijdu o hrdiny, do kterých jsem zamilovaná, které nenávidím, které znám a se kterými žiju. Ona frustrace mě tak paralyzuje, že nejsem schopná knížku dočíst a dozvědět se, jak skončí. Pláču s nimi, buší mi srdce, když jsou v nebezpečí, a nadávám jim, když mě rozčilují. Představa, že mě opustí, je podobně nesnesitelná jako návštěva zubaře.

Ale všechno jednou končí. V reálu i v knížkách. Takže si dávám veřejné předsevzetí, že je teď v listopadu dočtu. Dojedu s Čikem do Tramtárie, prožiju vášnivou lásku s Vangem a zestárnu s Pragou Piccolou. A možná vám o nich napíšu. A potom budu mít konečně důvod udělat si v knihkupectví radost.



2 thoughts on “Otevřené konce”

  • Tomu přesně rozumím – radost z četby a zároveň smutek, že ti tu krásnou knížku “učítám”, že za chvíli už zkrátka a dobře nebude. Ne, napodruhé už to stejné nikdy nebude. U Vanga jsem měla co dělat, abych nenahlížela dopředu, a ano, je to tak, kromě jiného je i o vášni.

  • Mám opačný problém – teď jsem jednu dočetla, do třech čtvrtin super – a konec tak… tak… ani to neumím popsat. Konec HP mě nezklamal, konec Me Before You, kterého jsem se bála, mě nadchnul… ale tohle budu rozdejchávat dlouho.

Leave a Reply

Your email address will not be published.