Anna, content agency leader, 30, mum-to-be.

Recent Posts

Recenze: Ajax Penumbra 1969

Recenze: Ajax Penumbra 1969

Když autor miluje své postavy i své čtenáře, dopřeje jim po velkém a úžasném románu krátkou předehru. Alespoň tak to Robin Sloan, relativní nováček na literární scéně, chápe a k Nonstop knihkupectví pana Penumbry dopřává fanouškům nášup v podobě předkrmu. Může být 70 stránek textu […]

Recenze: Život za životem

Recenze: Život za životem

Kate Atkinsonová ve svém novém románu dokazuje, že všudypřítomná smrt v podstatě pohání koloběh života a že postavy v románech jsou zcela odevzdány do rukou svých autorů, stejně jako lidé do rukou osudu. Mohla by jedna smrt změnit celé dějiny? Přečtěte si v recenzi pro […]

Recenze: Přízrak

Recenze: Přízrak

Harry Hole se vrací na osloskou scénu. Ne ve velkém patetickém stylu, ale v komorním dramatu, které vás minimálně na jeden den přiková do židle.

Uběhly tři roky. Harry se vrací z Hongkongu do Norska. Je na rozdíl od dřívějška střízlivý, jinak oblečený, ale stále stejně tajemný a nepřístupný. Oleg, syn Harryho osudové ženy Ráchel, sedí ve vazbě. Údajně zavraždil svého spoludealera, ale Harry prostě nemůže v jeho vinu tak jednoduše uvěřit a rozhodne se pátrat na vlastní pěst. Oleg se zapletl s nebezpečnou mocí, s přízrakem, který kompletně ovládá distribuci nové drogy po celém Oslu, a vypadá to, že pro něj opravdu není vysvobození.

Příběh je vyprávěn z několika perspektiv, současným časoprostorem se proplétají vzpomínky zavražděného (opravdu se nám v okamžiku smrti před očima promítne celý život?), věrní fanoušci se setkají s několika postavami z minulých dílů a také s celou plejádou nových, zkorumpovaných a zničených existencí. Jako by Nesbø nemohl téměř nikomu na světě věřit.

Osudy jednotlivých postav se proplétají, potkávají, všechno do sebe zapadá. Pak vás ale Nesbø kopne do břicha, otočí příběh o 180 stupňů, aby vám vzápětí zasadil bolestivý úder do hrudníku. A to je věc, která z něj dělá prvotřídního autora – naprostá nepředvídatelnost, napínavost a neschematičnost, která tepe každou stránkou. Možná by si některé odbočky a popisy mohl odpustit – ale to, jak barvitě je vylíčena drogová scéna v Oslu, jak vám autor naservíruje motivaci zúčastněných, takže si připustíte, že byste se do podobné situace mohli dostat sami, to za odstavce navíc opravdu stojí.

Děkuji za poskytnutí recenzní kopie Knize Zlín. Přečtěte si ukázku, mrkněte na video, ale stejně si raději rovnou běžte pro knížku.

Recenze: The Maze Runner

Recenze: The Maze Runner

Každý z nás má nějakou guilty pleasure. Mojí jsou filmy spíše pro teenagery, tedy i Labyrint: Útěk, na jehož předpremiéru jsem se dostala díky Neoluxoru. (Přiznám se, knihu jsem nečetla. Napravím při nejbližší volné příležitosti. Ale určitě se shodneme, že film musí fungovat hlavně bez […]

Recenze: Roky pod psa

Recenze: Roky pod psa

Prožíváte zrovna první lásku? Nebo si chcete zavzpomínat, jaké to bylo? Roky pod psa vám zprostředkují hořkosladký pocit dospívání se vším všudy. Markus Zusak začal svou kariéru spisovatele trilogií o dvou bratrech. Můžeme se dohadovat, na kolik tato knižní trojka reflektuje jeho vlastní rozervanost a […]

Recenze: Chci, abys byl poslední

Recenze: Chci, abys byl poslední

Většina z nás se už někdy zamilovala do někoho nedostupného – do postavy z knihy, do filmového herce, do zpěváka známé skupiny – a trávila pak večery a rána sněním o tom, „jaké by to bylo“. Alfred Dreyfuss má neskutečné štěstí. Jeho sen se v románu Na první pohled francouzského autora Grégorie Delacourta stane realitou a u jeho dveří v zapadlé francouzské vísce zazvoní Scarlett Johanssonová.

A jak to bylo dál? Přečtěte si mou první recenzi pro Neoluxor.

O manželství a lásce

O manželství a lásce

Z knihy Nevyšlapanou cestou amerického psychiatra M. Scott Pecka, kterou jsem doslova zhltala na jednom ze svých osamělých víkendů na samotě u lesa, jsem si do deníku přepsala dvě citace. Ne že by zásadním způsobem proměnily moje chápání vztahů, ale spíš přesně zformulovaly to, co […]

O pomáhání lidem

O pomáhání lidem

Dneska se mě zeptal (troufám si říct dobrý) kamarád, co mě vede k tomu, že chodím dávat krev (v momentě, kdy jsem stála v trmvaji a modlila se, aby někdo vystoupil a já si mohla sednout). Odpověděla jsem mu popravdě, že věřím, že někomu zachráním […]

Fata morgána partnerských kompromisů

Fata morgána partnerských kompromisů

O potřebě kompromisů v partnerských vztazích vás určitě měsíc co měsíc poučí minimálně jeden lifestylový časopis a tuna článků na internetových serverech. Jsou ale partnerské kompromisy opravdu modla, kterou je nutno uctívat a opečovávat?

Články se většinou nezmiňují o tom, že kompromis je v podstatě ne úplně šťastné řešení čehokoli. Minimálně jedna strana vždycky bude muset více či méně ustoupit. Nevím, jak ve vás, ale ve mně vždycky zůstane podivná pachuť: „Neustoupila jsem moc? Kdy naposledy on zavrhl svoje plány a věnoval se tomu, co chci já?“ Na druhou stranu se v nás pere strach z odmítnutí partnera, protože by to taky mohlo znamenat konec partnerství.

Navíc existují situace, kdy kompromis v podstatě neexistuje. Když jeden chce žít v bytě a druhý postavit domek. Jeden chce jet na dovolenou a druhý by byl raději doma, přitom by oba ale chtěli být spolu. Jeden chce na jih a druhý na sever. (Ponechme stranou rady typu, ať jede každý sám. V momentě, kdy na sebe partneři přes týden mají čas asi tak jednu hodinu večer, než upadnou do kómatu, a jednu ráno, než z přeleželých těl vyžehlí něco, co se dá prezentovat na veřejnosti, je docela dobré, aby si na sebe našli čas aspoň na dovolené.) Nebo jeden chce dítě a druhý ne. (Ústupek v tomto případě znamená většinou dost nenaplněný život o pár let později.)

Otázkou zůstává, co s tím. Jak měřit množství ústupků? Lze to vůbec? Je dobré zaplétat se do sítě „kdo se obětuje pro vztah víc“? Jak zabránit tomu, abychom neměli pocit, že druhému dáváme všechno a on nám zapomíná vracet? Řešili nahlas tyhle problémy lidé i dřív? Nebo se prostě řeklo, že žena nevydělává/vydělává méně, a má tudíž menší právo do chodu vztahu zasahovat? Nejsou nakonec vztahy mezi dvěma rovnocennými individui náročnější, než byly kdy dřív?

Přesto asi kompromisy ve vztazích zůstávají jediným kompromisem, jak si vztahy udržet. Ovšem jen do určité míry. Pud sebezáchovy je mocná čarodějka a až míra trpělivosti přeteče, půjdou lidé zase hledat štěstí jinam.

Velmi křehké vztahy

Velmi křehké vztahy

Ve včerejších lidovkách se v eseji zamýšlí Alena Melichová nad současnými (ne)manželskými trendy. Esej možná až příliš jednostranně zastává a adoruje svazek manželský a nezohledňuje výhody života „na psí knížku“. Některé věci ale nezazněly, anebo se kvůli počtu znaků nevešly. „Je to slib a závazek […]