Anna, content agency leader, 30, mum-to-be.

Porod aneb je to v hlavě

Porod aneb je to v hlavě

Článek o třetím trimestru už asi nikdy nedopíšu. Zdá se to jako úplně jiný století – Adélce bylo včera 8 týdnů, takže se to zdá vážně dávno, to obří břicho (paradoxně ale, když se otočila hlavičkou dolů, bylo mi snad nejlíp z celýho těhotenství), kontroly v porodnici. Do práce jsem ale chodila pořád.

Jak to ale celé skončilo (nebo spíš vlastně začalo :)), to si pamatuju, i když tu intenzitu určitě už čas stačil obrousit. V pondělí 12. března, 3 dny před termínem, jsme se dozvěděli v práci jednu ne příliš dobrou zprávu a já byla dost rozčilená. A večer, těsně před odjezdem domů, se mě kolegyně, která sedí se mnou v kanceláři, ptala, jestli je mi dobře.
„Já počítám.“
„Co počítáš?“
„Kontrakce.“
A bylo to tady. Vědoma si toho, že první porod nikdy tak rychle nejde, přesvědčila jsem ještě muže, že pojedeme domů do Tábora (samozřejmě s vědomím, že se taky kdykoli uprostřed cesty můžeme otočit a jet zpátky do Prahy do Podolí). Během cesty se mi kontrakce zkrátily na 7 minut, ale pořád jsem tak nějak byla v klidu (nutno podotknout, že jsem neabsolvovala žádný předporodní kurz, nekoukala na videa a veškerý info jsem měla vyloženě slovní od sestry a kamarádek). Doma jsem si lehla do vany, najedla se a zkoušela ještě chvíli odpočívat v posteli, ale kontrakce se zkrátily na krásný 4 minuty, takže jsme pobalili tašky a v půl 10 vyrazili zpátky směr Praha. V noci jsou naštěstí silnice prázdný a cesta plynulá, i když je fakt, že některý drncání apod., zrovna když stahy vrcholí, jsou labůžo :)

Do Podolí jsme dorazili v půl 11. Chviličku nám trvalo, než jsme našli noční vchod, a v tu chvíli už jsem měla pocit, že to je naprosto dostačující hraniční bolest… spoiler: nebyla. Na příjmu mi natočili monitor, každý 4 minuty jsem tam kvílela na křesle (a kolem mě dvě maminy, které kontrakce neměly vůbec, jen jim praskla voda), vyšetřila mě porodní asistentka a: „Ale vy jste otevřená jen tak na centimetr. To je málo. Běžte se tady na hodinu a půl projít po nábřeží, buď ty kontrakce zesílí, anebo ustoupí a pojedete domů.“

Domů? To snad ne!

Nicméně jsme zase všechny tašky odnesli do auta a šli na procházku. Jen my a noční opilci v okolí podolský vodárny! A kontrakce zesilovaly, já se musela pokaždý zastavit a dýchat. Okolo půlnoci jsme se vrátili zpět, znova monitor a prohlídka – a žádná změna. Paní doktorka nicméně rozhodla, že si nás tam už nechají.

Odvedli nás na porodní pokoj, kde mi porodní asistentka píchla plegomazin, abych si ještě dvě hodiny odpočinula, a nechala nás o samotě. Takže já mezi kontrakcemi podřimovala na lehátku a muž pospával v křesle. Ve 4 hodiny se porodní asistentka vrátila, že tedy začneme s porodní přípravou. Nejdřív dlouhá sprcha, kdy jsem seděla ve sprchovým koutu a už jsem teda cítila zmenšující se síly, pak klystýr, pak zase sprcha (ty zálohy na vodu bych nechtěla vidět). Když jsem nebyla ve sprše, tak jsem kontrakce trávila tak, že jsem se věšela vestoje na muže – to mi pomáhalo úplně nejvíc, i když on musel být zedřenej jak kůň.

Horší bylo, že jsem se pořád neotevírala, všechno se zaseklo na 5 centimetrech, a to už jsem tu bolest přestávala zvládat. Ještě mi píchli vodu – vím, že jsem se ptala, jestli se ty kontrakce nějak zásadně nezhorší, ale ten můj rytmus po 3-4 minutách mi vydržel vlastně až do konce. V půl 7 se vyměnily směny a já si po chvíli řekla o entonox. Zároveň s ním mi dala porodní asistentka čípek na otevření. Sotva odešla, tak jsem už fakt řvala, protože během 2 kontrakcí se začala malá tlačit ven (takže jsem si dýchání toho super plynu moc neužila :D) Najednou bylo 8, sestřička už u nás zůstala a instruovala mě, jak tlaci.

„A jak dlouho tohleto bude trvat?“
„No záleží na vás, 10 minut nebo maximálně 2 hodiny.“

Když mi nabídla, abych si sáhla, že už jsou venku vlásky, tak jsem tedy v panice odmítla. A v 8:24 se Adélka narodila. Nejdřív zakřičela, ale pak už nevydala hlásku a jen koukala. Hned jsem ji dostala na břicho – a to byl teda fakt nejlepší pocit na světě. U vážení a měření byl můj muž a ten ji taky pak dostal do zavinovačky, protože…

… mi nechtěla odejít placenta. To bylo nakonec horší než porod, protože už člověk není omámenej hormonama a tak. Přesně si pamatuju, jak jsem prosila, ať už mě nechají, doktor byl rozhodnutej mě uspat a vyndat ji pod narkózou – ale nakonec se jedné porodní asistentce povedlo ji ze mě dostat.

Šití trvalo asi půl hodiny, ale v zásadě jen kvůli odřeninám (a protože byl doktor přepečlivej – druhý den na vizitě mi ani nechtěli veřit, že jsem šitá, prý to není ani poznat), nástřih ani žádný natržení neproběhlo (a to jsem teda s aniballem natrénovala spíš jen techniku tlačení a Adélka měla úplně standardní obvod hlavy, takže ne, že rodíte dítě pod 3 kila fakt NENÍ výhoda). Během šití jsem ocenila ten nevyužitej entonox, doporučuju dýchat rychle a zhluboka, připadala jsem si sjetá, jak kdybych zkonzumovala kilo lysohlávků :D Prý jsem vždycky chtěla pohladit malou, ale málem jsem se jí trefila do oka. No co vám budu vyprávět, nejlíp využitý peníze.

Pak už nás nechali na pokoji, donesli mi svačinu, odnesli malou na vyšetření a okolo 12 jsem se osprchovala a odešla (po svých) na šestinedělí. (O tom možná někdy příště, to je kapitola sama pro sebe :) )

Ale na porod v Podolí si fakt nemůžu stěžovat. Možná to bylo i tím, že jsem rodila celkem lehce (v tu chvíli jsem to teda porodní asistentce nevěřila, když mi říkala, že to dávám s přehledem a úplně na pohodu, přišlo mi to jako peklo, ale zpětně jsem to musela přehodnotit), ještě v 8 před tlačením jsem odepisovala sestře na zprávu. Porodní plán jsem sice měla, ale ani jsem ho nevytáhla, o všem se dalo v pohodě debatovat a do ničeho mě nenutili. Celou dobu jsme byli sami, kontrolovat nás chodila asistentka tak po hodině a půl a až na závěr se v pokoji objevilo trochu víc lidí. Možná mi pomohlo i to, že jsem si zbytečně nic nestudovala – jo, měla jsem záchvaty strachu, že to určitě nedám, ale víceméně jsem se hodně řídila tím, co si řeklo tělo a co jsem chtěla já (nechtěla jsem se úplně týrat tím, že chci porod úplně přirozeně, když si prostě budu potřebovat ulevit).

A ženská paměť je fakt milosrdná, po týdnu už jsem si říkala, že bych šla rodit klidně za rok znova.



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.