Anna, content agency leader, 30, happy minimalist.

Superžena

Chodím do práce. Vydělávám, ne o moc méně než můj partner. Čtu, píšu, fotím, vzdělávám se. V hromadě věcí jsem samostatná a organizovaná. A protože v sobě mám ženský kód, chtěla bych, abychom se oba vraceli večer do uklizeného bytu. Jenže to už je nějak nad rámec všech mých činností a já nejsem schopná toho docílit. A měla bych toho vůbec docilovat? Jsem neschopná, když to nezvládám, ale navenek se tvářím, že to mám pod kontrolou, nebo jsem jen hloupá, že nedokážu říct narovinu “tohle prostě nechci/nestihnu udělat”?

Přiznám se  – nebyla bych nejspíš úplně typ domácí uklízečky, ani kdybych do práce nechodila. Na druhou stranu nádobí umývám pravidelně a průběžně, snažím se každý večer o teplou večeři a jednou za čas jsem ochotná vyluxovat a vytřít. V zásadě mě ani jedna tahle činnost neodpuzuje, možná hlavně proto, že jde o záležitost maximálně dvaceti minut. Co mě ale neskutečně vytáčí, je žehlení. A to nejen proto, že je to fyzicky dost náročná činnost a zabere hromadu času. Navíc vyžaduje určitou pečlivost a preciznost, což jsou dvě vlastnosti, které mi Příroda do vínku nenadělila (přála bych vám vidět, jak vypadají mnou zabalené dárky).

Dneska ráno už mi při pohledu na hory prádla žadonícího o vyžehlení vystřelil adrenalin do té míry, že jsem zavolala babičce a pokorně poprosila, jestli bych zítra nemohla narvat IKEA tašku a dovézt ji k ní. Že to prostě sama nezvládnu a bohužel není nikdo jiný, kdo by mi s tím pomohl. Styděla jsem se za sebe, ale pak se mi ulevilo – a to hlavně proto, že jsem si konečně dokázala říct někomu o pomoc. Bariéra prolomena. Nejsem superžena a nikdy nebudu a svět se s tím bude muset smířit. A babička pomůže.



2 thoughts on “Superžena”

Leave a Reply

Your email address will not be published.