Výsada králů

Nenávidím chození pozdě.
Nenávidím, když musím na někoho někde čekat (pár minut je samozřejmě v toleranci, ale cokoli nad patnáct mě rozběsní tak, že ztrácím zrak/vidím rudě) a zároveň nenávidím, když já někam dobíhám na poslední chvíli, nedejbože přijdu po domluveném čase. Z toho jsem schopná mít pocuchané nervy ještě týden.

Většinou hlásívám i tříminutové zpoždění. Představa, že někdo někde stojí a netrpělivě podupává nohou a kontroluje hodinky každých třicet sekund a nadechuje se a vzdychá a neví, kam s očima, protože už zná každý kamínek v dohledné vzdálenosti, a nebaví ho to a je mu horko a je mu zima, kvůli mně, mě nervuje.

Co mě ale vždycky zarazí, je množství lidí, kteří domluvené časy vůbec neřeší. Půlhodina žádná míra, však on/a počká. Osobně bych radši dorazila na schůzku nenamalovaná než pozdě. Standard je ale asi obráceně. 

Co si asi lidé neuvědomují, je, že to, že když přijdou včas (nebo o chvilku dřív), dávají de facto najevo, že druhého respektují, že si váží jeho času (který může být u někoho dražší a u někoho levnější, ať to zní jakkoli namyšleně a nesmyslně). Že mu stojí aspoň za to, že kvůli němu zvednou zadek ze židle dřív. Nebo že ho mají rádi natolik, že s ním chtějí být každou minutu (a nepřipraví se o tisíc dvě stě sekund tím, že se někde zaseknou, ve spoustě případů zbytečně). A tak dál.

Dochvilný svět by byl lepší svět. Aspoň o trochu. Myslím.

Pod čarou přiznávám, že se mi dneska stala nepříjemná věc. Měla jsem být v sedm ráno někde, kde na mě někdo čekal, a já ani neslyšela budík. Probudila jsem se deset minut před sedmou. A moje první zpráva dotyčné osobě byla: “Jsem kráva neskutečná.”