Anna, content agency leader, 30, happy minimalist.

Výsada králů

Nenávidím chození pozdě.
Nenávidím, když musím na někoho někde čekat (pár minut je samozřejmě v toleranci, ale cokoli nad patnáct mě rozběsní tak, že ztrácím zrak/vidím rudě) a zároveň nenávidím, když já někam dobíhám na poslední chvíli, nedejbože přijdu po domluveném čase. Z toho jsem schopná mít pocuchané nervy ještě týden.

Většinou hlásívám i tříminutové zpoždění. Představa, že někdo někde stojí a netrpělivě podupává nohou a kontroluje hodinky každých třicet sekund a nadechuje se a vzdychá a neví, kam s očima, protože už zná každý kamínek v dohledné vzdálenosti, a nebaví ho to a je mu horko a je mu zima, kvůli mně, mě nervuje.

Co mě ale vždycky zarazí, je množství lidí, kteří domluvené časy vůbec neřeší. Půlhodina žádná míra, však on/a počká. Osobně bych radši dorazila na schůzku nenamalovaná než pozdě. Standard je ale asi obráceně. 

Co si asi lidé neuvědomují, je, že to, že když přijdou včas (nebo o chvilku dřív), dávají de facto najevo, že druhého respektují, že si váží jeho času (který může být u někoho dražší a u někoho levnější, ať to zní jakkoli namyšleně a nesmyslně). Že mu stojí aspoň za to, že kvůli němu zvednou zadek ze židle dřív. Nebo že ho mají rádi natolik, že s ním chtějí být každou minutu (a nepřipraví se o tisíc dvě stě sekund tím, že se někde zaseknou, ve spoustě případů zbytečně). A tak dál.

Dochvilný svět by byl lepší svět. Aspoň o trochu. Myslím.

Pod čarou přiznávám, že se mi dneska stala nepříjemná věc. Měla jsem být v sedm ráno někde, kde na mě někdo čekal, a já ani neslyšela budík. Probudila jsem se deset minut před sedmou. A moje první zpráva dotyčné osobě byla: “Jsem kráva neskutečná.”

 



2 thoughts on “Výsada králů”

  • Souhlas na 100pro co se toho respektu týká atp.! Dřív jsem chodila dost pozdě, ale postupem času (a asi s přibývajícím věkem) jsem se dost zlepšila a mám na to stejný názor. Taky mě dokáže úplně vytočit, když osoba na kterou čekám, není schopná přímo napsat, že je realisticky schopná být na místě třeba za 30 min, ale napíše, že dorazí za 10 min a pak ještě přidá 10 atp. a člověk absolutně nemá šanci ten "čekací čas" nijak využít.

  • Musím se přiznat, že občas mi dochvilnost také dělá problémy, ale i tak většinou přiběhnu s vyplazeným jazykem, upocená, ale maximálně do 5 minut po smluveném čase, popřípadě dám předem vědět, že nemám šanci čas stihnout, aby čekající měl možnost skočit si něco vyřídit, podívat se po obchodech, cokoliv.
    Ale mám ve svém okolí pár lidí, kteří jsou opravdu extrém. 1 ženu a 2 chlapy. Ta žena původně randila s jedním, teď je v dlouhodobém vztahu s tím druhým.
    Ten první je asi největší extrém ze všech, jednou na rande dorazil o 3 dny později, aniž by si všiml toho, že je něco špatně. (Ne, drogy nebere, jen občas trošku pije a i několik dní v kuse nejde spát.)
    Ta žena má zvyk nechat vás čekat přesně 2 a půl hodiny. Při naší společné cestě do Finska jsem na ni na smluveném místě čekala od 9 ráno, ona přijela o půl 12 s omluvou “no nějak mi to nevyšlo”. A podobných zážitků mám více, pak už jsem ale rezignovala a vyzvedává mě u mně doma.
    Její nynější přítel (extremista č.3) je znám tím, že na večerní smluvené schůzky nechodí před 11 hodinou, i když schůzku domluví na 8. Na jeho narozeninový večírek jsme s partnerem dorazili na čas 20.00, protože někdo musel přijít, aby zůstal zarezervovaný stůl. Seděli jsme dva v narvané hospodě u stolu pro 12 lidí, takže co 5 minut se nás někdo z hostů přišel zeptat, zda by si mohl vypůjčit židlu, každých 10 minut chodila servírka s otázkou “jestli naši hosté opravdu dorazí”. (Vysvětlovat jí, že MY jsme hosté se nám po asi pátém pokusu zdálo již zbytečné.) Ve 21.05 přišel další 1 host. Během pár minut nám oslavenec volal, že už jsou na cestě a že na ně máme určitě počkat s jídlem. Ve třech jsme tam čekali až do 23.08, kdy dorazil jak oslavenec, tak jeho přítelkyně (extrémistka) a jejich sourozenci se zbytkem hostů. Dorazili ale zrovna v momentě, kdy já i s partnerem jsme oba už naprosto hladoví právě stáli obrovskou frontu na wc, mezitím si objednali jídlo a než my se vrátili ke stolu, servírka nám oznámila, že kuchyně se zavírá a tohle byla poslední objednávka. Popřáli jsme oslavencovi a šli jsme si domů uvařit večeři.
    Tady se o respektu asi už vůbec nedá mluvit :D

Leave a Reply

Your email address will not be published.